Proč byl Izrael proklet čtyřiceti lety putování pouští?

Odpovědět



Putování divočinou se vztahuje k utrpení Izraelitů kvůli jejich neposlušnosti a nevěře. Téměř před 3 500 lety vysvobodil Pán svůj lid z egyptského otroctví, jak je popsáno v Exodu, kapitoly 1–12. Měli se zmocnit země, kterou Bůh zaslíbil jejich předkům, země oplývající mlékem a medem (Exodus 3:8). Před vstupem se však přesvědčili, že nemohou vyhnat současné obyvatele země, i když jim Bůh řekl, že mohou. Jejich nedostatek víry v Boží slovo a sliby vyvolal Boží hněv. Proklel je čtyřiceti lety putování divočinou, dokud nevěřící generace nevymřela a nikdy nevkročila do zaslíbené země.



Sedmiletý hladomor byl zodpovědný za to, že Boží vyvolený lid skončil v Egyptě. Zpočátku vzkvétaly pod vedením Josefa, po faraonovi číslo dvě, který měl na starosti zemi. Potom se v Egyptě dostal k moci nový král, který o Josefovi nevěděl (Exodus 1:8), a brzy se Egypťané začali děsit Izraelitů (Exodus 1:12). Po několik dalších staletí byli Izraelité zotročeni Egypťany, kteří je nemilosrdně pracovali (Exodus 1:13). Nakonec Bůh vyslyšel jejich křik (Exodus 2:23-25) a poslal Mojžíše a Árona, aby je zachránili. Poté, co faraon překonal poslední z deseti ran – smrt prvorozených mužů – nakonec souhlasil s propuštěním Izraelitů.





Po svém příjezdu do Kadesh Barnea, který hraničil se zaslíbenou zemí Kanaán, vyslali dvanáct zvědů, aby prozkoumali zemi a její lid (Numeri 13:18-25). Vrátili se po čtyřiceti dnech průzkumu. Deset špiónů mělo špatnou zprávu: Nemůžeme na ty lidi zaútočit; jsou silnější než my...Všichni lidé, které jsme viděli, byli velké velikosti...V našich vlastních očích jsme vypadali jako kobylky (Numeri 13:31-33). Pouze Jozue a Káleb nesouhlasili (Numeri 14:6-7). Lidé uvěřili zprávě deseti pochybovačů a ztratili odvahu a vzbouřili se. Pozvedli hlas a hlasitě plakali, reptali proti Mojžíšovi a Áronovi a říkali: Kéž bychom byli zemřeli v Egyptě! Nebo v této poušti! Proč nás Hospodin přivádí do této země, jen aby nás nechal padnout mečem (Numeri 14:1-2, zvýraznění přidáno).



Potom řekl Hospodin Mojžíšovi: Jak dlouho budou odmítat ve mne věřit, navzdory všem zázračným znamením, která jsem mezi nimi učinil? Porazím je morem a zničím (Numeri 14:11). Mojžíš se však znovu přimluvil za svůj lid a odvrátil Boží hněv (Numeri 14:13-20). Ačkoli jim Bůh odpustil, rozhodl se, že ani jeden z nich nikdy neuvidí zemi, kterou jsem přísahal jejich předkům. Nikdo, kdo se mnou zacházel s pohrdáním, to nikdy neuvidí (Numeri 14:23). Spíše by trpěli putováním pustinou po čtyřicet let, jeden rok za každých čtyřicet dní, kdy prozkoumávali zemi (Numeri 14:34). Navíc jim Bůh dá, oč žádali: Udělám přesně to, co jsem slyšel říkat: Na této poušti padnou tvá těla, každému z vás bude dvacet let nebo více (Numeri 14:28-29). Navíc bylo deset mužů, kteří podali špatnou zprávu, sraženo a zemřelo na pohromu před Hospodinem (Numeri 14:37). Přežili pouze Joshua a Caleb, dva věrní vyzvědači, kteří uvěřili Božímu slibu, že jim dá zemi.



Bůh jim slíbil vítězství. Země, kterou jim přikázal vejít a zabrat, již byla jejich; prostě museli důvěřovat a poslouchat, ale to neudělali. Bůh nás nikdy nepovede tam, kde se o nás Jeho milost nemůže postarat nebo kde nás Jeho moc nemůže ochránit. Izraelité skutečně viděli, jak mocná Boží ruka působí během ran a zázraků exodu. Přesto, jako mnoho lidí, chodili zrakem, a ne vírou, a jejich nevíra se Bohu nelíbila. Bez víry není možné líbit se Bohu (Židům 11:6). To, že nevěřili v Boží slovo, jim bránilo ve vstupu do zaslíbené země. Tato pravda se nikdy nezměnila.