Proč se v Bibli tolik mluví o malomocenství?

Odpovědět



V Bibli slovo malomocenství je zmíněno až 40krát, v závislosti na použité verzi Bible. Lepra byla v biblických dobách běžná a lidé, kteří žili v nehygienických podmínkách, dobře rozuměli mnoha zmínkám o ní. Hlavním důvodem, proč se o malomocenství v Bibli tolik mluví, je to, že je názorným znázorněním destruktivní moci hříchu. Ve starověkém Izraeli byla malomocenství mocným objektem poučení o oslabujícím vlivu hříchu na život člověka.



Bůh dal Izraelitům velmi konkrétní instrukce, jak se vypořádat s malomocenstvím a jinými kožními infekcemi (3. Mojžíšova 13). Každý, kdo měl podezření na tuto nemoc, musel jít ke knězi na vyšetření (Leviticus 13:2-3). Pokud se zjistí, že je malomocná osoba nakažená, oblékne si roztrhané šaty a nechá si volně svěsit vlasy na hlavě, zakryje si horní ret a zvolá: ‚Nečistý, nečistý.‘ Zůstane nečistý tak dlouho. jak má nemoc. Je nečistý. Bude žít sám. Jeho příbytek bude mimo tábor (Leviticus 13:45-46). Malomocný byl tehdy považován za naprosto nečistého – fyzicky i duchovně.





Lidé byli nevyléčitelní a mnozí věřili, že Bůh uvalil na lidi kletbu malomocenství za hříchy, které spáchali. Ve skutečnosti byli malomocní tak opovrhovaní a nenáviděli se, že jim nebylo dovoleno žít v žádném společenství se svými vlastními lidmi (Numeri 5:2). Mezi jedenašedesáti nečistotami starověkých židovských zákonů byla malomocenství z hlediska závažnosti hned na druhém místě po mrtvém těle. Malomocný se nesměl přiblížit na šest stop od žádného jiného člověka, včetně jeho vlastní rodiny. Nemoc byla považována za tak odpornou, že malomocnému nebylo dovoleno přiblížit se k nikomu na 150 stop, když foukal vítr. Malomocní žili ve společenství s ostatními malomocnými, dokud se buď nezlepšili, nebo nezemřeli. To byl jediný způsob, jak lidé věděli, jak zabránit šíření nakažlivých forem malomocenství.



Bible zaznamenává příběh o malomocném, kterého Ježíš jako prvního uzdravil (Matouš 8:2-4). Klíčové ponaučení z této události je, že hřích nás poskvrňuje před Bohem, ale skrze Krista můžeme být uzdraveni z pohromy hříchu, která nás odděluje od Boha. Bůh nenávidí hřích; je to pro Něho odpudivé. Hřích nám brání v přítomnosti Boží, protože Bůh nedovolí hříšnému člověku v jeho očích a přítomnosti (Žalm 5:5; Habakuk 1:13; Zjevení 21:27). To platí nejen pro hříchy se sexuálním podtextem, které jsou běžně považovány za špinavé a odpudivé, ale zahrnuje to všechny formy neposlušnosti a vzpoury (1. Samuelova 15:23; Přísloví 15:9). Všechen hřích je Bohu odporný. Ale ti, kteří byli vykoupeni z hříchu milostí skrze víru v Krista (Efezským 2:8-9), mohou stát v Boží přítomnosti s plnou důvěrou, že jsme přijati v Milovaném, a chválíme Ho za milost, kterou nám poskytuje. tento záměr (Efezským 1:5-7).



Když jsme zachytili záblesk svatosti a čistoty Boží, musíme zvolat jako prorok Izajáš: Běda mi… jsem zničen! Neboť jsem muž nečistých rtů a žiji mezi lidem nečistých rtů a mé oči viděly krále, Hospodina všemohoucího (Izajáš 6:5). Náš postoj k hříchu ve světle našeho Spasitele by měl odrážet Petrova slova: Odejdi ode mne, Pane; Jsem hříšný člověk! (Lukáš 5:1-8). Další klíčovou lekcí, kterou se učíme od malomocného v Matoušově evangeliu, je to, že stejně jako malomocný, můžeme s důvěrou přistupovat k Ježíši ve všech potřebách, se všemi našimi hříchy a poskvrnou. Když prosíme o očištění a odpuštění, On nás neodmítne (Židům 4:16; Žalm 103:12).