Jaký je hřích, který nevede ke smrti v 1. Janově 5:16–17?

O hříchu, který nevede ke smrti, se v 1. Janově 5:16–17 vede mnoho debat. Mnozí věří, že tento hřích se vztahuje ke konkrétnímu, neodpustitelnému hříchu, zatímco jiní věří, že se jednoduše vztahuje ke všem hříchům. Existuje však jeden výklad, který má podle všeho větší váhu než ostatní. Nejběžnějším výkladem tohoto verše je, že hřích, který nevede ke smrti, je odkazem na konkrétní, neodpustitelný hřích. Tento výklad je založen na skutečnosti, že řecké slovo pro „hřích“ v tomto verši (hamartia) lze také přeložit jako „přestupek“. To naznačuje, že daný hřích je záměrným aktem vzpoury proti Bohu. I když neexistuje žádná definitivní odpověď na to, co by tento konkrétní hřích mohl být, existuje několik možností, které stojí za zvážení. Mohlo by to být něco jako rouhání proti Duchu svatému, což je akt odmítnutí Božího odpuštění a odmítnutí odvrátit se od svých hříšných cest. Nebo to může být něco jako apostaze, což je, když se někdo, kdo byl věřící, zřekl své víry. Ať je to jakkoli, je důležité mít na paměti, že všichni jsme hříšníci a nedosahujeme Božích měřítek. Dobrou zprávou je, že naše hříchy jsou odpuštěny skrze Kristovu oběť za nás. Takže bez ohledu na to, jaké mohou být naše jednotlivé ‚hříchy‘, můžeme najít odpuštění a věčný život skrze Ježíše Krista.

Odpovědět





O hříchu, který nevede ke smrti (a o hříchu, který vede ke smrti), je zmínka v 1. Janově 5:16–17: Vidíte-li nějakého bratra nebo sestru dopouštět se hříchu, který nevede ke smrti, měli byste se modlit a Bůh jim dá život. Mám na mysli ty, jejichž hřích nevede ke smrti. Existuje hřích, který vede ke smrti. Neříkám, že byste se za to měli modlit. Každá křivda je hřích a existuje hřích, který nevede ke smrti.



Jan napsal své evangelium, aby lidé věřili v Ježíše a měli život v Jeho jménu (Jan 20:30–31). Svou první epištolu napsal částečně proto, aby to udělali ti, kdo věří v Ježíše znát že mají život věčný (1 Jan 5:13). Jan chce, aby věřící měli důvěru ve své postavení v Kristu, a v této souvislosti zmiňuje, že existuje několik druhů hříchu. Jeden druh hříchu nevede ke smrti a jiný ano.



Příklad hříchu, který vede ke smrti, najdeme ve Skutcích 5. Tam Ananiáš a Safira lžou Duchu svatému (Skutky 5:3) a následkem toho umírají. Pavel zmiňuje další příklad hříchu, který vede ke smrti, v 1. Korintským 11:30. Někteří, kteří zneužívali Večeři Páně, onemocněli a dokonce zemřeli. Toto jsou jediné dva jasné příklady v Novém zákoně věřících, kteří spáchali hříchy až k smrti. Jan se ve své první epištole zmiňuje o hříchu až k smrti, ale nenabízí žádné podrobnosti o tom, co je hřích. On mluví o Kategorie hříchu, neupozorňující na konkrétní hříchy.





Kontextem je Janovo učení o modlitbě. Jan vysvětluje, že můžeme mít důvěru v to, že Bůh nás slyší o cokoli, o co prosíme podle Jeho vůle (1 Jan 5:14). Žádat o něco podle Jeho vůle znamená žádat o něco, co nám Bůh sdělil, co si přeje. Když prosíme o něco, co On chce, pak žádáme o něco, o co bychom Ho měli žádat. Jan jde ještě dále a vysvětluje, že když Bůh slyší tyto druhy žádostí, máme to, oč jsme žádali (1. Jana 5:15). Věřící se mají bez přestání modlit (1 Tesalonickým 5:17), a jak řekl Ježíš v Janovi 14:12–14, Otec je oslaven v Synu, když se Jeho učedníci modlí v Jeho jménu. Na modlit se v Ježíšově jménu je modlit se podle Jeho vůle nebo se modlit, jako by sám Ježíš žádal Otce. Ale v 1. Janově 5 zjišťujeme, že existují různé druhy hříchu, a to má vliv na to, o co bychom měli a neměli žádat. Církev musí uznat závažnost hříchu, vyvarovat se pokračování v hříchu a modlit se tak, jak Bůh určil.



Je důležité si povšimnout kvalifikátoru, který Jan (a Ježíš) klade na modlitbu. Bůh neslibuje, že udělá vše, oč požádáme, bez podmínek. Potvrzuje, že ve jménu Ježíše udělí to, o co je požádáno podle Jeho vůle. Ježíš neměl na mysli magickou formuli nebo mantru ani nenavrhoval, abychom tuto frázi přidali ve jménu Ježíše k našim modlitbám, abychom zajistili, že budou vyslyšeny. Měli bychom Boha prosit o to, co zjevil, že pro nás chce. Ale jsou některé věci, o kterých John vysvětluje, že bychom je neměli žádat. Uvádí příklad: jestliže se bratr dopustí hříchu, který nevede k smrti (nebo nevede ke smrti), pak by ten, kdo hřích zpozoroval, měl prosit o Boží milosrdenství pro viníka, aby smrt nenastala (1 Jan 5:16). Na druhé straně existuje hřích, který vede ke smrti, a Jan nenavrhuje, aby se člověk modlil za toho, kdo se tohoto typu hříchu dopouští (1. Jana 5:16). Jan rozlišuje mezi těmito dvěma druhy hříchu, i když uznává, že každý hřích je nespravedlnost (1 Jan 5:17).

Rozdíl, který Jan dělá mezi hříchem, který nevede ke smrti, a hříchem, který vede ke smrti, ukazuje, že existují některé žádosti, které nejsou v souladu s Boží vůlí, a proto by některé žádosti, které by věřící neměl očekávat, že budou splněny. Tento princip je jednoduchý a přímočarý. Pokud se modlíme za věci mimo Boží vůli, neměli bychom očekávat odpověď.

Výzva pro tlumočníky spočívá v tom, že nikde v kontextu John podrobně neuvádí, o jakých hříších mluví. Hovoří o těchto hříších jako o širokých kategoriích. Kdyby měl na mysli konkrétní hříchy, jeho původní čtenáři by bezpochyby pochopili, o čem hovořil. Kvůli nejednoznačnosti je pravděpodobně nejlepší jednoduše uznat princip, který se o modlitbě učí, než se snažit identifikovat to, co Jan v kontextu neposkytuje – specifickou povahu hříchu, který nevede ke smrti, a hřích, který ano. .