Co je magisterium římskokatolické církve?

Odpovědět
Magisterium římského katolicismu je zvláštní učitelskou autoritou samotné církve. Podle katolických doktrín tato učitelská autorita sídlí pouze v papeži a katolických biskupech. To znamená, že pravdivé mohou být pouze ty doktrinální výroky, které vycházejí z římskokatolické církve (RCC). Znamená to také, že občas je učitelský orgán ŘKC jedinečně bez chyb, což je vlastnost zvaná neomylnost.
Katolické magisterium působí na různých úrovních. Obecné názory papeže a biskupů jsou považovány za směrodatné, ale ne neomylné. Katolíci jsou povinni s těmito prohlášeními souhlasit a řídit se jimi, ale ŘKC nezaručuje, že jsou bez omylů. Když se biskupové a papež shodují v doktrinální otázce, když se koná oficiální koncil nebo když mluví papež
z trůnu jsou taková prohlášení považována za směrodatná a neomylná.
Z trůnu deklarace jsou závaznou vírou pro všechny katolíky a tvrdí se, že jsou zcela bez jakékoli chyby, omylu nebo nedorozumění.
Katolicismus tvrdí, že toto magisterium je nezbytné, protože bez něj lidstvo nemůže správně pochopit Boží zjevení. Bez bezchybného magisteria bychom byli závislí na chybném, omezeném lidském výkladu. Katolicismus si také nárokuje biblickou podporu pro svůj názor, cituje 1. Timoteovi 3:15 a Ježíšovy komentáře Petrovi. Toto je v nejlepším případě slabá obrana, takže primární argument pro magisterium pochází z katolického pojetí církevní tradice.
Nezbytnost magisteria by měla být zpochybněna. Tvrzení o potřebě magisteria naznačuje, že Bůh se rozhodl zjevit se neúplně a způsobem, kterému lidstvo nemůže porozumět bez dalšího zjevení závislého na lidech. Katolicismus však nemůže poskytnout neomylné důkazy o neomylném magisteriu, takže člověk musí věřit svým vlastním chybným úvahám, aby tomu uvěřil. Proč v takovém případě nedůvěřovat našemu uvažování, že vykládáme Boží slovo přímo? Jestliže rozum, důkazy a vedení Ducha svatého mohou přivést člověka k určité pravdě, proč by to Bůh omezoval pouze na několik lidí, pokud jde o nejdůležitější téma ze všech?
Katolický koncept magisteria dále odporuje Bibli, která tvrdí, že Bůh o sobě zjevil dost, že bychom Ho měli hledat; že ti, kteří ne, jsou bez omluvy (Římanům 1:18–20). Jejich odmítnutí nelze vinit z nesprávného výkladu, ale z odmítnutí přijmout to, co Bůh zjevil (1. Korintským 2:14).
Myšlenka spoléhat se na holou autoritu lidí spíše než na rozum a důkazy přírody a Písma je také v rozporu s biblickými principy. Lidstvu je opakovaně řečeno, aby se řídilo důkazy a psaným Slovem (Jan 10:35; Skutky 17:11; 1. Timoteovi 2:15). Jsme nabádáni, abychom zkoušeli duchy (1. Jana 4:1), konfrontovali se s falešným učením (1. Timoteovi 6:3–4) a vyhýbali se špatným úvahám (Koloským 2:8). Nikdy nám není řečeno, abychom přijali učení jen proto, že to řekla církev. Ve skutečnosti jsme výslovně varováni, že i ti nejzbožnější poslové mohou nést lži (2. Korintským 11:13–14; Galatským 1:8). To znamená, že musíme být opatrní a jsme osobně zodpovědní za své přesvědčení (Židům 5:13; Římanům 14:5).
Při aplikaci se koncept magisteria také dostává do problémů. V rámci katolicismu se často diskutuje o tom, která prohlášení jsou a nejsou neomylná a za jakých okolností by měla být nová prohlášení považována za neomylná. Nejsilnější jistota neomylnosti je ta, že mluví papež
z trůnu , ale právě tento pojem byl formálně definován katolicismem až v roce 1870. A tato moc papeže byla od té doby použita pouze jednou, v roce 1950, k prohlášení, že Marie byla tělesně vzkříšena a vystoupila do nebe. Pokud jsou taková prohlášení vzácná, obvykle se nezabývají zásadními otázkami a jsou sporná i v rámci katolicismu, jaký má smysl prohlašovat si neomylné magisterium?
Schopnost omlouvat chyby v magisteriu také činí doktrínu problematickou. Četné dekrety katolické církve byly během staletí od Krista změněny, upraveny nebo přímo zrušeny. Ve všech případech existují důvody – různé síly – dané tím, proč pozměněná prohlášení ve skutečnosti neměla být neomylná. To ale opět vyvolává otázku, zda je tato doktrína vůbec smysluplná. Pokud se to používá zřídka, v praxi je zřídka obhajitelné a pokud jsou nalezeny chyby, snadno se odmítají, pak je nepraktické v první řadě věřit.
Existuje rozumnější, biblický a praktičtější přístup k pravdě než katolické magisterium. Toto je obnova mysli každého jednotlivého věřícího (Římanům 12:2) pod podrobením se Duchu svatému (Jan 14:16–17), spojená s poctivým hledáním pravdy (Jan 8:32; Matouš 7:7). Bůh zjevil, co potřebujeme vědět, skrze své stvoření (Žalm 19:1; Římanům 1:19–20) a ve svém Slově (Jan 20:31; 2. Timoteovi 3:15-16), nikoli v autoritě omylných lidí .