Jaká je historie ukřižování?

Odpovědět



Ukřižování bylo vynalezeno a používáno jinými skupinami lidí, ale Římané ho zdokonalili jako konečnou popravu mučením. Nejstarší historický záznam o ukřižování se datuje do cca. 519 př. n. l., kdy perský král Dareios I. ukřižoval v Babylóně 3000 svých politických nepřátel. Před Peršany byli Asyřané známí tím, že napichovali lidi na kůl. Řekové a Kartaginci později používali také ukřižování. Po rozpadu říše Alexandra Velikého ukřižoval Seleucid Antiochus IV Epiphanes Židy, kteří odmítli přijmout helenizaci.



Ukřižování mělo oběti způsobit maximální hanbu a mučení. Římská ukřižování byla prováděna na veřejnosti, aby všichni, kdo viděli tu hrůzu, byli odraženi od přechodu přes římskou vládu. Ukřižování bylo tak hrozné, že bylo vyhrazeno jen těm nejhorším provinilcům.





Oběť ukřižování byla nejprve těžce zbičována nebo zbita, což byla zkouška sama o sobě život ohrožující. Poté byl nucen přenést velké dřevěné břevno na místo ukřižování. Nošení tohoto nákladu bylo po bití nejen extrémně bolestivé, ale přidalo i určitou míru hanby, protože oběť nesla nástroj vlastního mučení a smrti. Bylo to jako kopat si vlastní hrob.



Když oběť dorazila na místo ukřižování, byla svlékána, aby se ještě více zahanbila. Pak by byl nucen natáhnout ruce na příčný nosník, kde byly přibity na místě. Hřebíky byly zatlučeny zápěstími, nikoli dlaněmi, což bránilo protažení hřebíků rukou. (Ve starověku bylo zápěstí považováno za součást ruky.) Umístění hřebů v zápěstích také způsobovalo nesnesitelnou bolest, když nehty tlačily na velké nervy směřující do rukou. Příčný nosník by pak byl zvednut a připevněn ke svislému kusu, který by normálně zůstal stát mezi ukřižováním.



Po upevnění příčného trámu popravčí přibili na kříž také nohy oběti – obvykle jednu nohu na druhé, přibitou středem a klenbou každé nohy, s mírně pokrčenými koleny. Primárním účelem nehtů bylo způsobovat bolest.



Jakmile byla oběť připevněna ke kříži, celá jeho váha byla podepřena třemi hřebíky, které způsobovaly bolest vystřelující do celého těla. Paže oběti byly nataženy takovým způsobem, že způsobily křeče a paralýzu hrudních svalů, což znemožnilo dýchání, pokud část hmotnosti nenesly nohy. Aby se oběť nadechla, musela se zvedat nohama. Kromě snášení mučivé bolesti způsobené hřebem v nohou se surová záda oběti otírala o hrubý svislý trám kříže.

Poté, co se oběť nadechla a aby si ulevila od bolesti nohou, začala znovu klesat. Tato akce zatížila jeho zápěstí a znovu si otřela jeho hrubá záda o kříž. V této snížené poloze však oběť nemohla dýchat, takže zanedlouho znovu začal trýznivý proces. Aby se oběť nadechla a zmírnila část bolesti způsobené nehty na zápěstí, musela by hřebík na nohou více zatížit a tlačit nahoru. Pak, aby si ulevil od bolesti způsobené nehtem na noze, musel více zatížit nehty v zápěstí a klesnout dolů. V obou polohách bylo mučení intenzivní.

Ukřižování obvykle vedlo k pomalé, klikaté smrti. Některé oběti vydržely na kříži až čtyři dny. Smrt byla nakonec udušením, protože oběť ztratila sílu pokračovat v tlačení na nohy, aby se nadechla. Aby se smrt urychlila, mohly by se oběti zlomit nohy, což by mu zabránilo zvedat se, aby se nadechl; tak by krátce poté následovalo udušení (viz Jan 19:32).

Ukřižování bylo nakonec zakázáno římským císařem Konstantinem ve čtvrtém století.