Co říká Bible o dědictví?

Odpovědět



Dědictví je něco, co se přenáší z minulosti. Dědictvím může být majetek, pověst, tradice nebo postavení v životě. Je to dědictví. Naše národní nebo rasové dědictví odkazuje na zvyky, geografii nebo rasu lidí nebo zemí, do kterých jsme se narodili. Například: Je hrdá na své indiánské dědictví. Majetkové dědictví odkazuje na dědictví zanechané předky, jako v Diamantové hodinky jsou součástí jeho dědictví od jeho prarodičů. Bible má hodně co říci o dědictví a o tom, že Božím dětem je dáno duchovní dědictví (Efezským 1:11).



Když Bůh řekl Abramovi, že se stane otcem velkého národa, Bůh ustanovil nový lid (Genesis 12:1–3). Země, kde Abram pobýval, bude dědictvím jeho potomků (Genesis 17:8; Exodus 6:8; Jeremiáš 12:14). Abramův vnuk Jákob neboli Izrael přestěhoval svou rodinu do Egypta kvůli hladomoru a tam zůstali čtyři sta let (Genesis 45:9–47). Na konci té doby Izraelité opustili Egypt a nakonec vstoupili do zaslíbené země (Jozue 1:6). I když žili v Egyptě čtyři sta let, Boží lid si stále zachoval své dědictví jako Izraelité.





Dobrý muž zanechává dědictví dětem svých dětí (Přísloví 13:22) a Starý zákon poskytuje příklady otců, kteří předávají dědictví svým dětem. Abrahamovo dědictví bylo dáno jeho synovi Izákovi a vnukovi Jákobovi. Na smrtelné posteli Jákob požehnal svým dvanácti synům (Genesis 49). Prvorozenému synovi rodiny bylo uděleno zvláštní dědictví zvané prvorozenství. Izákův syn Ezau se vzdal svého prvorozenství výměnou za misku dušeného masa – o svém dědictví, které mu Bůh dal, měl tak nízké mínění, že ho vyměnil za pomíjivé potěšení. Pro tento čin je Ezau v Židům 12:6 nazýván profánní osobou.



Žalm 127:3 říká, že děti jsou dědictvím od Hospodina. Bůh svěřuje rodičům nové lidské bytosti a dává jim odpovědnost za výchovu a výcvik těchto dětí, aby Ho znaly a ctily (Žalm 139:13–16; srov. Deuteronomium 6:1–9). Protože děti jsou dědictvím, měly by být vítány s vděčností. Stejně jako si ceníme dědictví, které nám bylo předáno od praprarodičů, měli bychom si vážit dětí, které nám Bůh svěřil, jako své dědictví.



Zbožní nacházejí svůj dostatek v Bohu a na Boží slovo pohlížejí jako na své dědictví: Tvá ustanovení jsou mým dědictvím navěky; jsou radostí mého srdce (Žalm 119:111). Každý by měl žít pro dědictví, které je duchovní a věčné. Římanům 8:17 nám říká, že všichni, kdo důvěřují ve spasení pouze Kristu, se stávají jeho spoludědici. Dědictvím křesťanů je věčný život (Jan 3:16–18), nebeské odměny (Zjevení 22:12) a občanství v nebi (Filipským 3:20). Jako náš velký dobrodinec dal Bůh svého Syna, aby vykoupil naše spasení (2. Korintským 5:21). Poskytuje schopnost a příležitost investovat své životy pro Něho a pak nás za to odměňuje. Ti, kteří zvítězí, zdědí toto všechno [Nový Jeruzalém a jeho požehnání] a já budu jejich Bohem a oni budou mými dětmi (Zjevení 21:7). Jako Jeho děti máme dělat vše ve světle našeho velkého dědictví. Koloským 3:23–24 říká: Cokoli děláte, pracujte na tom celým svým srdcem, jako práci pro Hospodina, ne pro lidské pány, protože víte, že za odměnu dostanete od Hospodina dědictví.



Pozemské dědictví je úžasný dar, který dodává radost do našich životů a pomáhá definovat, kdo jsme. Ale pozemské dědictví je dočasné. Bible nás vybízí, abychom se zaměřili na věčné dědictví (Matouš 6:19; Koloským 3:1–4). Zatímco jsme v tomto světě, žijeme jako dočasní obyvatelé a cizinci (1 Petr 2:11, NLT). Své dočasné pozemské životy můžeme investovat do služby Bohu, která vyústí v dědictví, které nikdy nemůže zahynout, zkazit se ani vyblednout. Toto dědictví je pro vás uchováváno v nebi (1 Petr 1:4).