Co říká Bible o zášti?

Odpovědět



Všichni máme důvody k zášti. Lidé nám křivdí. Situace nás bolí. Dokonce ani Bůh nedělá vždy to, co si myslíme, že by měl dělat, takže se zlobíme. Urážíme ty, kteří nám ublížili, a často i Boha, o kterém si myslíme, že měl dělat věci jinak. Zášť není nic jiného než odmítnutí odpustit. Takže, protože tato tendence je vlastní každému z nás a zdánlivě nevyhnutelná, co o ní říká Bible?



Bůh má tak velký zájem o zášť, že o nich zahrnul konkrétní příkaz, když dal Izraelitům Zákon. Leviticus 19:18 říká: „Nesnažte se mstít a nebuďte zášť vůči nikomu ze svého lidu, ale milujte svého bližního jako sebe samého. Já jsem Pán. Je zajímavé, že Bůh uzavřel tento konkrétní příkaz slovy Já jsem Pán. Tím nám Bůh připomněl, že On je Pán, ne my. Chovat zášť znamená ustanovit se jako soudce a porota – určit, že chyba jedné osoby by neměla být odpuštěna. Žádná lidská bytost na to nemá právo ani pravomoc. Římanům 12:19 říká: „Nemstíte se, moji drazí přátelé, ale ponechte prostor Božímu hněvu, protože je psáno: ‚Mně patří pomsta; Já splatím, praví Hospodin.





Nepochopení odpuštění nás často drží v otroctví zášti. Myslíme si, že odpustit znamená omluvit hřích nebo předstírat, že na provinění nezáleželo. Ani jedno není pravda. Odpuštění není o druhém člověku. Odpuštění je Boží dar, který nám dává, abychom se zbavili kontroly někoho, kdo nám ublížil. Když si zachováme zášť, dáváme někomu, koho nemáme rádi, moc nad našimi emocemi. Bez odpuštění nám může pouhá myšlenka na pachatele poslat kyselinu do žaludku a horko do tváří. V podstatě z toho člověka děláme modlu a dáváme mu nad námi kontrolu (Deuteronomium 32:39). Ale když odpustíme, uvolňujeme Bohu jakékoli právo na pomstu nebo restituci. Odpuštění vrací náš vztah s Bohem zpět do správného souladu. Uznáváme, že On je Soudcem, ne my, a že má právo učinit jakékoli řešení, které si zvolí. Odpuštění je volba důvěřovat Bohu spíše než sobě, pokud jde o výsledek urážky.



Často se držíme zášti, protože cítíme, že máme odpovědnost za to, že je spravedlnost vykonána nebo že ostatní vědí, jak moc nám bylo ublíženo. Ale když předáme situaci Bohu, spolu s právem diktovat konec, osvobozujeme Pána, aby pracoval, jak uzná za vhodné, aniž by nám překážel náš hněv (Matouš 18:21–22).



Je důležité si uvědomit, že odpuštění a smíření nejsou synonyma. Odpuštění je srdeční záležitostí. Je to akt odevzdání se do Boží vůle a je především mezi námi a Bohem. Odevzdáváme mu své právo držet se hněvu (Žalm 115:11). Usmíření však závisí na skutečném pokání a prokázané důvěryhodnosti pachatele. Například v případě manželského zneužívání musí oběť odpustit v rámci svého trvalého léčení. Může uvolnit svůj hněv k Bohu. Zároveň však musí udržovat ochranné hranice, dokud násilník časem neprokáže, že je hoden její důvěry (viz Přísloví 26:24–25).



Hněv člověka nepřináší spravedlnost Boží (Jakub 1:20). Neděláme Bohu žádnou laskavost tím, že se mu snažíme svou pomstou pomoci napravit špatnou situaci. Nepotřebuje náš hněv. Potřebuje naši spolupráci, když se podřizujeme dělat věci jeho způsobem (Přísloví 3:5–6). A Boží způsob je vždy odpouštět tak, jak On odpustil nám (Matouš 18:35; Efezským 4:32).

Zášť můžeme uvolnit jednoduchým aktem své vůle, když celou situaci nabídneme Bohu a necháme ji jít. Odpuštění přináší uzdravení naší duši a umožňuje Bohu zabudovat svou sílu a charakter do našich životů, když mu dovolíme vládnout jako náš jediný Bůh (Římanům 8:29).