Co říká Bible o vzdání se?
Odpovědět
Opakem vzdání se je vytrvalost nebo vytrvalost – dvě vlastnosti podporované věřícími (2. Tesalonickým 1:4; Římanům 5:3; Jakub 1:3). Když vytrváme v těžkostech nebo únavě, odmítáme se vzdát toho, k čemu nás Bůh povolal. Galatským 6:9 nás vybízí, abychom se nikdy nevzdávali: Neunavme se konáním dobra, neboť v pravý čas sklidíme žeň, pokud se nevzdáme.
Několik faktorů může způsobit, že lidé uvažují o tom, že se vzdají. Prvním je sklíčenost. Můžeme začít s úsilím sevřeným vášní, abychom to dotáhli do konce, ale po nějaké době, když nedostáváme výsledky, které jsme očekávali, nebo když lidé neocení naše úsilí, můžeme ztratit odvahu. Bible říká otcům, aby na své děti nebyli přísní, aby děti nezklamaly. Sklíčené děti se často vzdávají snahy potěšit své rodiče a vystupují. Znechucení a rozčarovaní dospělí se často vzdávají nebo se také chovají. Boží řešení pro sklíčenost spočívá v tom, že se církev navzájem povzbuzuje a buduje (1 Tesalonickým 5:11).
Dalším faktorem, který vede k tomu, že se lidé vzdávají, je hrdost. Můžeme přijmout výzvu, s důvěrou ve své vlastní schopnosti a dychtiví udělat dojem na lidi, na kterých nám záleží. Bůh nás varoval, že pýcha předchází zkázu a povýšený duch před pádem (Přísloví 16:18). Když havarujeme, naše hrdost je zraněna a často se úplně vzdáme, než abychom vstali a zkusili to znovu. To se stává některým na ministerstvu. Začínají na ministerstvu ze správných důvodů, ale někde v tom převládá hrdost. Když jsou v rozpacích, konfrontováni nebo vyzváni, hrdost trvá na tom, aby se vzdali, a odejdou.
Vyčerpání může také vést k vzdání se. Pokud nebudeme držet krok a nenastavíme si zdravé hranice, můžeme být natolik duševně, fyzicky, duchovně nebo emocionálně vyčerpaní, že prostě skončíme. Nejnáchylnější k tomu, aby se vzdali kvůli vyčerpání, jsou ti, kteří pomáhají ministerstvu. Potřební lidé jsou všude a pomocníci, kteří se snaží být všem lidem neustále vším, podléhají syndromu vyhoření. Pomáhá pamatovat si, že nemůžeme dát druhým to, co nevlastníme, takže starat se o sebe není sobecké. Pečovatelé o malé děti, staré lidi nebo nevyléčitelně nemocné si musí pamatovat na to, aby si našli čas, aby byli zdraví. Ti, kdo jsou ve službě, musí zůstat ponořeni do osobního vztahu s Bohem, jinak jim nebude chybět duchovní síla, aby pokračovali v nalévání do druhých. Ježíš nám dává dokonalý příklad někoho, kdo neustále sloužil druhým, a přitom stále upřednostňoval svůj vztah s Otcem. Ježíš často zmizel, když byla ještě tma, aby strávil čas v modlitbě (Marek 1:35; Matouš 14:23; Lukáš 5:16).
Písmo nás nabádá, že když jsme na cestě, kterou nám Bůh určil, nemáme se vzdát (Filipským 4:1; Galaťanům 5:1; Zjevení 3:10). Nehemjáš se nikdy nevzdal stavby jeruzalémských hradeb, navzdory nelítostnému odporu, kterému čelil. Caleb se nikdy nevzdal slibu Božího a ve svých 85 letech dobyl opevněnou hornatou krajinu zamořenou obry. Ježíš vytrval až ke kříži. Uvažujte o tom, kdo snášel takový odpor hříšníků, abyste se neunavili a neztratili odvahu (Židům 12:3). Když se příliš brzy vzdáme, ztrácíme vše, co Bůh plánoval udělat skrze nás a pro nás.
Někdy je vzdát se znamení, že lidé nikdy nebyli skutečnými následovníky Krista. To je to, co Bible nazývá odpadnutím (1 Timoteovi 4:1; 1. Jan 2:19). Ti, kteří byli skutečně znovuzrozeni Duchem Božím (Jan 3:3), se Ježíše nikdy nevzdají. Jsou drženi v Pánově ruce (Jan 10:28–29) a vytrvají až do konce.