Co říká Bible o syndromu vyhoření?

Odpovědět



Každý, kdo zažil syndrom vyhoření, ví, že to není něco, co by chtěl znovu zažít. Vyhoření je běžně popisováno jako vyčerpaný stav, kdy člověk ztrácí zájem o určitou činnost a dokonce i o život obecně. Vyhoření je stav emocionálního, fyzického, sociálního a duchovního vyčerpání. Může to vést ke zhoršení zdraví, sociálnímu stažení, depresi a duchovní nevolnosti. Vyhoření je mnohokrát výsledkem dlouhého období vypětí na konkrétním úkolu (obecně bez zjevného přínosu nebo konce v dohledu) nebo nesením příliš mnoha zátěží (např. těch, kteří jsou v pomáhajících profesích nebo na pozicích autorita, mimo jiné). Syndrom vyhoření může být běžné u těch, kteří pracují ve vysoce stresových zaměstnáních, kteří se cítí nuceni potěšit pozemského pána, aby si udrželi práci a nadále zabezpečili své rodiny. V západní kultuře vládne bůh peněz a jeho požadavky často vedou k vyhoření. Křesťané nejsou imunní vůči požadavkům ekonomické reality ani vůči strachu, že tyto požadavky nesplní. Naneštěstí může být syndrom vyhoření běžný i mezi těmi, kdo se účastní křesťanské služby povolání a kteří jsou ve svých církvích velmi angažovaní. V těchto případech se lidé někdy cítí nuceni sloužit bohu produktivity a práce. K vyhoření může dojít kdekoliv. Je to důsledek zdrcujících požadavků nebo povinností, které na nás kladou druzí nebo my sami, které prostě nemůžeme unést. Co tedy Bible říká o syndromu vyhoření?



Ježíš řekl: ‚Pojďte ke mně všichni, kdo jste unaveni a obtíženi, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a najdete odpočinek pro své duše. Neboť mé jho je příjemné a mé břemeno lehké“ (Matouš 11:28–30). Konečným řešením pro ty, kteří v současnosti zažívají syndrom vyhoření, je najít osvěžení v Kristu. Pro ty, kteří mají obzvlášť vysokou míru vyhoření, může toto osvěžení zahrnovat získání lékařské podpory a drastickou změnu jejich životních aktivit. Ostatní se mohou osvěžit návštěvou poradce. Čtení povzbudivých písem (jako je Římanům 8, Jan 15 nebo Žalm 139) může být velmi životodárné. Dokonce i jednoduché činnosti, jako je vaření, procházka, hraní s dětmi nebo sledování zábavné show, mohou být obnovující.





Plánem prevence syndromu vyhoření je spočinout v Ježíši a následovat Jeho pokyny pro život.



Syndrom vyhoření je často důsledkem sebedůvěry. Ti, kteří jsou závislí na sobě, na sebe berou spíše roli spasitele, než aby důvěřovali Bohu, že naplní svou vlastní vůli. Začnou vnímat každou potřebu jako své volání, než aby žádali o Boží moudrost a vedení. To se může odehrát v prostředí služby, když se pastor pokouší dělat práci celého Těla Kristova, v obchodním prostředí, když si někdo vynutí určitý plán nebo projekt, v rodinném prostředí, kdy rodič přebírá odpovědnost za úspěch a štěstí. dítěte a v mnoha dalších prostředích.



Další příčinou syndromu vyhoření je nedostatek sebeobsluhy. Ti, kteří se o sebe nestarají, nechápou, jak moc si jich Bůh váží. Nedokážou přijmout Jeho odpočinek a Jeho lásku k nim, místo toho se umučí na oltáři, aby potěšili druhé. Mohou obětovat spánek, nedostatečně vyživovat svá těla, příliš si natahovat plány nebo zanedbávat své potřeby jinými způsoby. Ať už je to nedostatek sebepéče nebo trvání na soběstačnosti, syndrom vyhoření pramení z nedostatečného pochopení Božího charakteru a Jeho očekávání od našich životů.



Práce je součástí lidského povolání (Genesis 1:28; 2:15; Koloským 3:23; 2. Tesalonickým 3:10). Generativita je částí toho, co dává našemu životu smysl a účel. Od křesťanů se také očekává, že budou obětaví, někdy dají i nad sebe. Nikde v Bibli však Bůh nerovná naši přijatelnost nebo identitu s naší prací. A nikde Bůh nepřikazuje ani neomlouvá práci tak tvrdě, abychom vyhořeli. Naší prací je spíše to, abychom jím dodávali energii. Prokázal důležitost odpočinku v sedmý den stvoření a pomocí příkazu sabatu (Genesis 2:2-3; Exodus 20:8-11; Marek 2:27). Po jednom obzvláště rušném čase pozval Ježíš své učedníky pryč ze zástupů na čas odpočinku (Marek 6:31). Ježíš řekl, abychom k němu přišli se svými břemeny a vzali místo toho jeho jho. Dal nám také Ducha svatého, který nám může dát rozlišovací schopnost, na jaké úkoly máme říkat „ano“.

Mojžíš by vyhořel, nebýt moudré rady svého tchána Jetra. Příběh najdeme v Exodus 18:14-23. Mojžíš si myslel, že koná vůli Boží tím, že sedí jako soudce a poslouchá případy lidí. Jethro však správně uznal, že to není práce, kterou by měl zvládnout jeden muž sám. Nakonec by Mojžíš vyhořel a lidé by zůstali nespokojeni. Aby se Mojžíš vyhnul vyhoření, musel se smířit s tím, že ne každou potřebu měl naplnit on. Bůh pověřil Mojžíše vedením, nikoli plněním všech povinností. Jethro Mojžíšovi poradil, aby pověřil úkolem soudit národ jiné důvěryhodné muže. Tímto způsobem byla lidem poskytnuta spravedlnost, ostatní měli příležitost podílet se na Božím plánu a Mojžíšova potřeba osobní péče byla uspokojena.

Apoštolové v rané církvi také moudře delegovali některé úkoly ve Skutcích 6:1-6, když jmenovali jáhny, aby pomáhali nést břemeno služby církvi. Ježíš poskytuje odpočinek pro naše duše a hranice pro naše plány. Dává nám také společenství, které nám pomáhá vykonávat dílo, které pro nás připravil. Tělo Kristovo má fungovat jako celek, každý člen pomáhá nést břemena ostatních a všichni spočívají v Kristu (Galatským 6:2; Efezským 4:16; Římanům 12:6-8; 1. Korintským 12:7, 27; Židům 4:9–11).

Autor listu Židům napsal: ‚A běžme s vytrvalostí v závodě, který nám byl určen, upřeme svůj zrak na Ježíše, průkopníka a zdokonalovatele víry. Pro radost, která mu byla předložena, snesl kříž, pohrdal jeho hanbou, a posadil se po pravici Božího trůnu. Uvažujte o tom, kdo snášel takový odpor hříšníků, abyste se neunavili a neztratili odvahu“ (Židům 12:1b-3). Abychom vydrželi – abychom pokračovali ve svém povolání, aniž bychom vyhořeli – musíme zůstat zaměřeni na Ježíše. Nebo, abychom použili jinou metaforu, musíme zůstat ve spojení s vinnou révou (Jan 15:1-17). To je dobrá biblická a psychologická rada. V některých studiích bylo vyhýbání se syndromu vyhoření spojeno s duchovním blahobytem. Čím lépe se cítíme duchovně, tím menší je pravděpodobnost, že zažijeme syndrom vyhoření. Když jsme v živém vztahu s Bohem a přijímáme od Něj svou sytost, je méně pravděpodobné, že posouváme hranice, které nám Bůh stanovil, nebo že překonáme to, co by žádal. Jsme náchylnější rozpoznat, k čemu nás Bůh povolává a čím je ne volá nás, abychom to udělali. Bůh nás vyzbrojuje k tomu, k čemu nás povolává (Židům 13:20-21; Efezským 2:10). Když Bůh neustále naplňuje našeho ducha, není možné vyschnout a shořet.

Jak ale spoléhání na Ježíše vypadá prakticky? U každého to bude jiné. Pro některé to bude znamenat prozkoumání vlastního srdce a odstranění idolů samostatnosti. Pro ostatní to bude výzvou jejich důvěře v Boha tím, že se naučí říkat „ne“. Pro některé to bude znamenat konzultaci s Bohem, než řeknou „ano“. Pro ostatní to bude znamenat, že se o sebe starají více záměrně. Péče o sebe nezahrnuje pouze péči o své tělo jako o chrám Ducha svatého (1. Korintským 6:19-20) tím, že se dostáváme správného cvičení, spánku a výživy; Znamená to také věnovat se času smíchu, věnovat se koníčkům, být s přáteli, být sám, jít na túru, napustit si vanu, číst knihu, psát deník, v podstatě si skutečně užívat věci, které Bůh ti dal život. Podniknout kroky, abyste se mohli spolehnout na Ježíše, může mít velmi reálné důsledky. Když si poprvé začneme stanovovat hranice, například ty, které jsou nutné k tomu, abychom se vyhnuli vyhoření, někteří z lidí kolem nás nereagují dobře. Když je člověk zvyklý na vaše neustálé „ano“, nemusí vědět, jak zacházet s „ne“. Zaměstnavatelé, rodiny a členové sboru nemusí rozumět tomu, co děláte. Můžete dokonce trpět ztrátou vztahů, ale můžete také zjistit, že se zapojujete do ještě bohatších vztahů a skutečně si užíváte činnosti života. Když následujeme Boha, můžeme důvěřovat, že je věrný, aby se postaral o naše potřeby (Matouš 6:33). Bůh nás vytvořil a ví, co je pro nás nejlepší. Když se na Něho spoléháme, můžeme Mu důvěřovat, že nám narovná cesty (Přísloví 3:5-6). Žít v rámci Božích parametrů vyžaduje moudrost, rozlišovací schopnost a víru, ale tam nacházíme pravý život.

Z vyhoření se zotavíme tím, že vstoupíme do Božího odpočinku. Příště se vyvarujeme vyhoření tím, že zůstaneme v souladu s konkrétním Božím vedením pro naše životy. To znamená, že se s Ním radíme o svých plánech, věnujeme čas péči o sebe a učíme se spoléhat na Jeho sílu při plnění našich povinností. Naše identita nevychází z úkolů, které plníme, ale z našeho vztahu s Ježíšem. Děláme práci, ke které nás povolává, a děláme ji celým svým srdcem, ale nepřekračujeme limity, které stanovil. Přijímáme pomoc od druhých, protože nás Bůh povolal do společenství. Přijímáme Jeho odpočinek, protože je to milostivý dar milujícího a moudrého Otce. Bůh se více zajímá o náš vztah s Ním než o naše dílo (Ozeáš 6:6). Na ‚vyhoření pro Ježíše‘ není nic duchovního.