Co říká Bible o omluvě?

Odpovědět



Omlouvám se. Fuj! Většina z nás to nenávidí. Je těžké přiznat, kdy jsme se mýlili, a ještě těžší někoho požádat, aby nám odpustil, zvláště pokud za to mohl ten druhý částečně vinit. Ale omluva je součástí hledání pokory a pokora je vlastnost charakteru, kterou si Bůh velmi váží. Jakub 4:10 říká: „Pokořte se před očima Hospodina a on vás povýší. Omluva nás pokoruje tím, že nám připomíná, že nejsme dokonalí a potřebujeme odpuštění od Boha i od ostatních lidí.



Naše představy o omluvě však nemusí stačit. I dospělí se mohou chovat jako děti, kterým matka právě řekla, aby si potřásli rukou a řekli, že se omlouvám. Mnohokrát jednoduše říct, že se omlouvám, není úplná omluva, protože nebere v úvahu míru spáchaného provinění. Jsou chvíle, kdy do někoho náhodně narazíme nebo řekneme něco, co bychom neměli. Tyto malé chyby, provedené bez zlého úmyslu, se snadno omluví slovy Omlouvám se. Ale když jsme někomu skutečně ublížili, ten člověk potřebuje, abychom potvrdili bolest, kterou jsme způsobili. Skutečná omluva zní asi takto: Mýlil jsem se ________. Vím, že jsem ti ublížil a je mi líto, že jsem to udělal. Mohl bys mi prosím odpustit? Jak to mohu napravit?





Král Saul nám dal příklad nedostatečné omluvy. Neposlechl přímý příkaz od Hospodina a Samuel se mu postavil. Saul nejprve popíral jakékoli provinění, ale když byl naléhán, připustil, že zhřešil proti Bohu. Přesto obviňoval své provinění z touhy potěšit lid (1. Samuelova 15:24–26). Bylo mu líto, že ho chytili, ale nebyl dost pokorný, aby skutečně uznal svou chybu. Na Boha Saulova omluva nezapůsobila a odebral mu království (verš 28).



Když víme, že jsme Bohu nebo někomu jinému ublížili, Bůh od nás očekává, že to napravíme. Učiníme věci s Bohem v pořádku tím, že budeme činit pokání z tohoto hříchu, vyznáme jej a přijmeme Jeho odpuštění (1 Jan 1:9). Napravujeme věci s druhými tím, že se omlouváme – přiznáváme svou chybu, žádáme o odpuštění a nabízíme nápravu (viz příklad Zachea v Lukáši 19:8). Když jsme někomu ublížili, měli bychom udělat vše, co je v našich silách, abychom to napravili. Nejvyšší prioritou by mělo být usmíření s uraženým bratrem nebo sestrou (Matouš 5:23–24).



Když nás někdo konfrontuje s naším hříchem, musíme být dostatečně pokorní, abychom uznali pravdu, omluvili se a požádali o odpuštění. Pokud k nám někdo přijde, aby se omluvil za něco, co udělal, pak musíme být dostatečně laskaví a prodloužit odpuštění. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, pokud má někdo z vás vůči někomu stížnost. Odpouštějte, jako Pán odpustil vám (Koloským 3:13; srov. Matouš 18:21–22).



Ježíš řekl: Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni dětmi Božími (Matouš 5:9). Součástí mírotvorce je pohotově přiznat, když se mýlíme. Tvůrci pokoje odpouštějí, když potřebují odpustit, a omlouvají se, když urážejí někoho jiného (Efezským 4:32). Jakkoli je někdy omluva obtížná, pomáhá nám růst být více jako Ježíš tím, že nás pokořuje a učí nás o milosti.