Co říká Bible o stárnutí/stárnutí?

Odpovědět



Bible představuje stárnutí jako normální, přirozenou součást života v tomto světě. Proces stárnutí zahrnuje čest, protože stárnutí je obvykle doprovázeno zvýšenou moudrostí a zkušenostmi. Šedivé vlasy jsou korunou nádhery; je dosaženo spravedlivým životem (Přísloví 16:31; viz také Přísloví 20:29). Bůh chce, abychom si pamatovali, že život je krátký (Jakub 4:14) a že krása mládí je brzy pryč (Přísloví 31:30; 1. Petrův 1:24).



V konečném důsledku nelze otázku stárnutí oddělit od otázky smyslu života a konceptu odkazu, který zanecháváme. V knize Kazatel nabízí Šalomoun prozíravý pohled na stárnutí a problémy s ním související.





Rodíme se s přirozenou tendencí žít pro daný okamžik, ale konečná marnost tohoto přístupu je předmětem Kazatele 1–7. Jak lidé stárnou a začínají pociťovat rostoucí dopad své úmrtnosti, obvykle se snaží investovat své ubývající zdroje do projektů, které se jim zdají být více příslibem trvalého smyslu života, zejména naděje na zachování svého jména v trvalém odkazu. (Kazatel 2). Bohužel nikdo nedokáže předpovědět, jaké projekty budou mít trvalou hodnotu a význam (Kazatel 3:1–15), a to obvykle vede k různým úrovním deziluze a dokonce zoufalství nad krátkostí života a zdánlivou nespravedlností pod sluncem (Kazatel 3:16– 7:29).



S rostoucím uvědoměním si, že uspokojení z takových činností je vždy pomíjivé, Šalomoun doufá, že lidé budou moudřejší v používání svého Bohem daného dílu nebo přídělu, než zemřou (Kazatel 8–12; viz také Žalm 90:12). Tato moudrost roste ve vztahu k našemu vědomí času a úsudku – potřebujeme božskou perspektivu tváří v tvář stručnosti života a zdánlivé nespravedlnosti (Kazatel 3:15c–17; 8:5b–8, 12b–15; 9:11–12 11:9; 12:14). Hebrejský pojem času v těchto pasážích kombinuje pojmy příležitosti (správný čas jednat účelně, když nastane příležitost) a omezenou životnost (jen tolik času, než je všechna příležitost pryč). Hebrejský pojem soudu v těchto stejných textech předpokládá úplnou svobodu v užívání našeho Bohem daného podílu v životě tak, jak nás vedou naše touhy, avšak se současnou odpovědností vůči Tomu, kdo rozděloval naše přidělené podíly. Novozákonní protějšek těchto pojmů lze nalézt živě vylíčený v Ježíšových podobenstvích o deseti pannách a talentech (Matouš 25), dvou synech (Matouš 21:28–32) a nespravedlivém správci (Lukáš 16:1– 13).



Mezi nejvíce znepokojující aspekty stárnutí – zvláště v kulturách, které přikládají vysokou hodnotu drsnému individualismu – patří zvyšující se frekvence senilní demence jak se prodlužuje délka lidského života. Zdá se být krajně nespravedlivé, že takto postižení lidé by měli být okradeni o svou intelektuální, emocionální a sociální vitalitu, zatímco jejich fyzická těla nadále přežívají. Alzheimerova choroba je obzvláště obtížně polykatelná pilulka, protože příčina není známa a nezdá se, že by souvisela s nějakými zvláště špatnými zdravotními návyky. Zatímco progresi Alzheimerovy choroby lze částečně zastavit neustálým aktivním zapojením do mysli stimulující a fyzické aktivity, progrese onemocnění je přesto neúprosná.



Autor Kazatel uznává tuto otravnou nespravedlnost z a člověk perspektivy (Kazatel 7:15–18; 8:14–9:3), přesto nabízí moudrost, která nám pomůže se s tím vypořádat Boží perspektiva, zahrnující pojmy času a soudu. Vzhledem k naší nevyhnutelné deziluzi nad lidským stavem – naší univerzální zkažeností, nejistotou a smrtelností – je moudré pamatovat na to, že pro všechny živé existuje naděje, protože živý pes je lepší než mrtvý lev. Neboť živí vědí, že zemřou; ale mrtví nic nevědí a už nemají žádnou odměnu, protože památka na ně je zapomenuta. Také jejich láska, jejich nenávist a jejich závist nyní zahynuly; již nikdy nebudou mít podíl na ničem, co se děje pod sluncem (Kazatel 9:4-6, NKJV). S vědomím, že jsou zodpovědní za svůj podíl daný Bohem, by lidé měli radostně využívat všech svých darů, talentů, moudrosti a příležitostí v životě raději dříve než později – než všechny příležitosti k tomu pominou, než nevyhnutelné oslabení vyloučí všechny příležitosti. (9:7-10; 11:9-12:7).

Podstatou této úvahy Kazatele o stárnutí je, že smysl života je naplněn v našem Bohem daném účel a náš účel je splněn pouze tehdy, když využijeme toho, co nám Bůh dal část v Kristu, Božím zaslíbeném Spasiteli. I když se tato část může zdát pro některé méně spravedlivá než pro jiné, smysl života bude naplněn až při posledním soudu, kdy obdržíme své dědictví (Kazatel 7:11) za způsob, jakým investujeme svůj podíl, ať už dobrý nebo špatný (Kazatel 12 :14; str. 2. Korinťanům 5:10). Toho dne uvidíme Boha jako neobyčejně spravedlivého ve svých odměnách, bez ohledu na to, jak nespravedlivé nebo nerovnoměrně rozdělené se může zdát náš podíl v tomto současném životě.