Co znamená být nedaleko ode mne v Žalmu 22:11?

Odpovědět



Žalm 22 se řídí typickým vzorem žalmu modlitby o pomoc nebo stížnosti. Jako mnoho dalších v této klasifikaci (viz Žalm 2:1; 10:1; 13:1–2; 52:1; 74:1) i žalmista volá k Bohu o pomoc, ale cítí se opuštěný, protože mu Bůh neodpovídá. V Žalmu 22 David uznává Pánovu přítomnost od okamžiku svého narození a poté apeluje na Boha, aby mu nyní zůstal nablízku: Na tebe jsem uvržen od svého narození a od lůna mé matky jsi byl mým Bohem. Nepřibližuj se ode mne, neboť soužení je blízko a není nikoho, kdo by pomohl (Žalm 22:10–11, ESV).



Uprostřed svého utrpení a potíží David ví, že nikdo jiný než Bůh mu nemůže pomoci. Jeho výzva odráží výzvu Joba v době jeho bídy a bolesti: Tvé ruce mě formovaly a stvořily. Otočíš se a zničíš mě? Pamatuj, že jsi mě formoval jako hlínu. Proměníš mě teď zase v prach? (Job 10:8–9).





Nebuď ode mě daleko, nebo, vyjádřeno kladně, přibliž se ke mně, je klasický nářek, který najdeme v žalmech: Bože, nezdržuj se. Můj Bože, prosím, pospěš mi na pomoc (Žalm 71:12, NLT). V Žalmu 38:21–22 se žalmista modlí: Neopouštěj mě, Hospodine. Nestůj opodál, můj Bože. Pojď mi rychle na pomoc, Hospodine, můj spasiteli (NLT; viz také Žalm 35:22).



Davidova situace v Žalmu 22 je prorockým předobrazem utrpení a smrti Ježíše Krista. Davidova úzkostná stížnost začíná takto: Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil? Proč jsi tak daleko od mé záchrany, tak daleko od mých úzkostných výkřiků? Můj Bože, volám ve dne, ale ty neodpovídáš v noci, ale nenacházím odpočinku (Žalm 22:1–2). Davidův výkřik odráží samotná Pánova slova z kříže: Kolem třetí hodiny odpoledne Ježíš zvolal mocným hlasem: ‚Eli, Eli, lema sabachthani?‘ (což znamená ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ ) (Matouš 27:46).



David hledá Boží pomoc, ale nedostává okamžitou odpověď. V Žalmu 22:19 se David znovu modlí: Ty však, Hospodine, nevzdaluj se ode mne. Jsi moje síla; pojď mi rychle pomoci. Pánovo zjevné zpoždění v reakci způsobuje, že David má pocit, jako by byl Bůh daleko. Stejně jako mnoho jiných žalmů i tento dojemně vyjadřuje známé emoce, které lidé zažívají, když jsou sami a sužovaní. V našich hlavách můžeme vědět, že Bůh je blízko. Celý život jsme cítili Jeho přítomnost, přesto se modlíme: Nebuď ode mě daleko, Pane, protože právě v tu chvíli se nám Bůh zdá vzdálený.



Sám Ježíš se spojil s množstvím věřících na zemi v jejich osamělém soužení. Stal se jedním s námi v našem utrpení. I on volal k Bohu: Proč jsi mě opustil? Neměli bychom se proto stydět prosit Boha: Nemlč. Hospodine, nevzdaluj se ode mne (Žalm 35:22). Pokud Bohu nevadily takové prosby Davida, Joba a Jeho vlastního Syna, pak mu nebude vadit, když jsme čestní a zranitelní, když k Němu přicházíme ve chvílích své hluboké nouze.

V angličtině může být výraz be not daleko from me přirozeněji vyjádřen, držte se mi blízko nebo zůstaňte blízko mě. David často ve svých modlitbách uznává Boží blízkost: Hospodin je blízko všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají v pravdě (Žalm 145:18; viz také Žalm 119:151; 34:18). I ve svém nejtemnějším zoufalství David ví, že ve skutečnosti je Bůh nablízku: Neboť [Hospodin] neignoroval ani nezlehčoval utrpení potřebných. Neobrátil se k nim zády, ale naslouchal jejich volání o pomoc (Žalm 22:24). David vytrvá a před koncem jeho modlitby se jeho srdce pozdvihne v sebevědomé uctívání. Dokáže vyznat, že všichni, kdo hledají Hospodina, ho budou chválit. Jejich srdce se bude radovat věčnou radostí (Žalm 22:26).