Jak bychom měli žít svůj život ve světle naší identity v Kristu?

Odpovědět



Naše identita v Kristu je především a především novostí. Jsme nová stvoření v Kristu (2. Korintským 5:17). Identita je definován jako kolektivní aspekt souboru vlastností, podle kterých je věc definitivně rozpoznatelná nebo známá, takže naše nová identita v Kristu by měla být rozpoznatelná jak pro nás, tak pro ostatní. Jsme-li v Kristu, mělo by to být zřejmé, stejně jako je stejně zřejmé bytí ve světě. Další definice identita je kvalita nebo podmínka bytí stejné jako něco jiného. V případě naší identity v Kristu by náš život měl naznačovat, že jsme stejní jako Kristus. Jméno křesťané znamená doslova následovníci Krista.



V naší nové identitě v Kristu už nejsme otroky hříchu (Římanům 6:6), ale jsme smířeni s Bohem (Římanům 5:10). Tato nová identita zcela mění náš vztah k Bohu a našim rodinám, stejně jako mění způsob, jakým vidíme svět. Naše nová identita v Kristu znamená, že máme stejný vztah s Bohem, jaký má Kristus – jsme Jeho děti. Bůh nás přijal za syny. Můžeme Mu říkat Abba! Otec! (Římanům 8:15–16). Oba jsme spoludědicové (Galatským 3:29) a přátelé (Jan 15:15) Krista. A tento vztah je ještě silnější než ten, který máme s našimi pozemskými rodinami (Matouš 10:35–37). Místo toho, abychom se Boha jako soudce báli, máme velkou výsadu přijít k Němu jako ke svému Otci. Můžeme k němu přistupovat s důvěrou a žádat ho o to, co potřebujeme (Židům 4:16). Můžeme ho požádat o vedení a moudrost (Jakub 1:5) a vědět, že nás od Něho nic nevezme (Římanům 8:38–39). Také spočíváme v Jeho autoritě a odpovídáme Mu důvěřivou poslušností, protože víme, že poslušnost je klíčovou součástí toho, abychom Mu zůstali nablízku (Jan 14:23).





Boží rodina zahrnuje obrovské množství věřících, kteří se společně snaží přiblížit se Bohu (1. Korintským 12:13). Je to rodina, která je silnější pro dary každého člověka v ní (Římanům 12:6–8). Členové této nové rodiny hledají jeden pro druhého to nejlepší (1. Korintským 10:24), povzbuzují se (Galatským 6:1–2) a odpouštějí si (Matouš 18:21–22). Každý člen má specifickou roli, ale role jsou vykonávány s respektem a grácií (1. Petrova 5:1–5). Především na sebe reagujeme láskou – ne citem, ale nezištným, vědomým obětováním, které je odrazem agapé láska k Bohu, který si nás zamiloval a vydal sám sebe za nás (Galatským 2:20).



Už nejsme občany světa, ale jsme mimo něj (2. Korintským 6:14–7:1). Chápeme, že jsme součástí nebeského království, kterému vládne Bůh. Věci země nás již nepřitahují (Koloským 3:2). Nebojíme se ani příliš nezdůrazňujeme utrpení na zemi nebo zkoušky, kterým čelíme (Koloským 1:24; 1. Petrův 3:14; 4:12–14), ani nepřikládáme důležitost věcem, kterých si svět cení (1. Timoteovi 6 :9–11). Dokonce i naše těla a naše činy odrážejí, že naše mysl již není přizpůsobena světu (Římanům 12:1–2), ale jsou nyní nástroji spravedlnosti vůči Bohu (Římanům 6:13). A naše nová perspektiva království znamená, že chápeme, že naším nepřítelem nejsou lidé kolem nás, ale duchovní síly, které se snaží lidem zabránit v poznání Boha (Efezským 6:12).



To vše je ideál – charakter zralého následovníka Krista. Jedním z největších požehnání naší identity v Kristu je milost, kterou dostáváme, abychom vyrostli do duchovní zralosti, která skutečně odráží naši novou identitu (Filipským 1:6). Naše životy ve světle naší identity v Kristu jsou naplněny nebeským Otcem, velkou, milující rodinou a pochopením, že jsme občany jiného království, a nikoli této země.