Jak se islámská myšlenka džihádu liší od násilí v Bibli?

Jak se islámská myšlenka džihádu liší od násilí v Bibli? Odpovědět



Bezprostředně po děsivých teroristických útocích z 11. září si mnoho lidí ze Západu poprvé začalo všímat islámu. Mnozí byli šokováni, když zjistili, že svatá kniha islámu (Korán) poskytuje konkrétní příkazy k zapojení se do násilných činů v rámci svaté války (džihádu) ve věci jejich náboženství. Brzy začalo mnoho sekulárních myslitelů srovnávat islámské teroristické útoky s násilím nalezeným v Bibli, zejména ve Starém zákoně. Jsou ale tato srovnání platná? Jsou příkazy Jahve Izraelitům ve Starém zákoně stejné jako džihád, jak je předepsáno v Koránu? Jaký je rozdíl mezi násilím nalezeným v Bibli a islámským džihádem?



Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme definovat, co rozumíme pod pojmem džihád. Slovo džihád znamená usilovat nebo bojovat. V rámci islámu existuje několik kategorií džihádu. Toto slovo lze použít k popisu různých typů bojů, jako je džihád pera (který by zahrnoval přesvědčování nebo pokyny k propagaci islámu) nebo džihád srdce (boj proti vlastnímu hříchu). Nejznámější formou džihádu je však ta, která zahrnuje fyzické násilí nebo válčení ve věci islámu. Zatímco Korán obsahuje pasáže, které povzbuzují muslimy, aby zapojovali nevěřící s grácií a přesvědčováním (súra 16:125), Korán obsahuje další verše, které, jak se zdá, přikazují muslimům, aby se zapojili do útočné fyzické války proti nemuslimům.





V súře 9 čteme: Ale až pominou zakázané měsíce, pak bojujte a zabíjejte pohany, kdekoli je najdete, a chyťte je, sužujte je a číhejte na ně v každém úskoku [válečném]; ale pokud budou činit pokání a zavedou pravidelné modlitby a praktikují pravidelnou charitu, pak jim otevřete cestu: neboť Bůh je často odpouštějící, nejmilosrdnější (súra 9:5). Také v súře 9 bojujte proti těm, kteří nevěří v Boha ani v poslední den, ani nemají zakázané to, co zakázal Bůh a Jeho apoštol, ani neuznávají náboženství Pravdy, [i když jsou] z Lidu Knihy. [Křesťané a Židé], dokud nezaplatí jizya [pocta] ochotně se podřizovat a cítit se podmaněni (Súra 9:29).



Kromě učení Koránu se muslimové řídí také hadísy, údajně inspirovaným záznamem Mohamedových slov a činů. Hadith vysvětluje, jak Mohamed instruoval svého velitele, když byl vyslán na výpravu: Když potkáte své nepřátele, kteří jsou polyteisté, pozvěte je ke třem akcím. Pokud na kteroukoli z nich zareagují, přijmete to také a zdržíte se toho, abyste jim nějak ublížili. Pozvěte je, aby [přijali] islám; pokud na vás odpoví, přijměte to od nich a přestaňte proti nim bojovat. . . . Pokud odmítnou přijmout islám, požadujte od nich jizya . Pokud souhlasí s platbou, přijměte to od nich a držte ruce pryč. Pokud odmítnou zaplatit daň, vyhledejte Alláhovu pomoc a bojujte s nimi (Sahih Muslim, Kniha 19, číslo 4294).



Ale co násilí přikázané Bohem ve Starém zákoně? Je to v něčem jiné? Nejčastěji diskutovanými epizodami násilí ve Starém zákoně je Jahvův příkaz pro Izraelity, aby zničili Kananejce a zmocnili se země, kterou slíbil Jákobovým dětem. Při posuzování těchto incidentů musíme pochopit kontext, ve kterém se tyto události odehrály. Kananejci byli brutální a ničemná kultura, která se často zabývala neuvěřitelně dekadentním chováním. Jak řekl křesťanský autor Norman Geisler, toto byla naprosto zlá kultura, a to natolik, že Bible říká, že Bohu se z toho zvracela. Měli rádi brutalitu, krutost, krvesmilstvo, sodomii, kultovní prostituci a dokonce obětování dětí ohněm. Byli agresivní kulturou, která chtěla Izraelity vyhladit.



Tím, že Bůh nařídil zničení Kananejců, uzákonil určitou formu podnikového trestu smrti nad lidmi, kteří si nějakou dobu zasloužili Boží soud. Bůh dal kananejskému lidu více než 400 let k pokání (Genesis 15:13–16). Když tak neučinili, použil Hospodin Izraelity jako nástroj soudu nad zlou a hluboce zkaženou společností. Kananejci nebyli nevědomí, když se k nim donesly zprávy o děsivé Boží moci (Jozue 2:10–11; 9:9). Takové vědomí je mělo přimět k pokání. Příklad Rahab a její rodiny je spolehlivým důkazem toho, že Kananejci se mohli vyhnout zničení, kdyby činili pokání před Bohem Izraele (Jozue 2). Nikdo nemusel zemřít. Boží přání je, aby se bezbožní raději odvrátili od svého hříchu, než aby zahynuli (Ezechiel 18:31–32; 33:11).

Musíme také pamatovat na to, že Jahve neschválil Všechno válek zaznamenaných ve Starém zákoně a že války, které Jím konkrétně nařídil po době Jozue, měly obranný charakter. Řada bitev, které Izrael svedl na cestě do Kanaánu a uvnitř Kanaánu, měla také obranný charakter (Exodus 17:8; Numeri 21:21–32; Deuteronomium 2:26–37; Jozue 10:4).

Složitější otázka však souvisí s Božím příkazem zabít všechny Kananejce, včetně žen a dětí (Deuteronomium 7:2–5; Jozue 6:21). V reakci na to můžeme poukázat na to, že zatímco Bible zaznamenává, že takový příkaz byl vydán, může se klidně stát, že v některých případech nebyly ve skutečnosti zabity žádné ženy ani děti. Většina bitev v Kanaánu by se pravděpodobně účastnila pouze vojáků a při této příležitosti by ženy a děti pravděpodobně uprchly. Jak naznačuje Jeremiáš 4, za hluku jezdců a střelců se každé město rozbíhá; vstupují do houštin; lezou mezi skalami; všechna města jsou opuštěna a nikdo v nich nebydlí (Jeremiáš 4:29).

Závěrem lze říci, že existuje radikální rozdíl mezi násilím ve Starém zákoně a islámským džihádem. Za prvé, násilí předepsané Bohem ve Starém zákoně bylo zamýšleno pro určitou dobu a omezeno na určitou skupinu lidí. Dobytí Kanaánu mělo jasné hranice, geograficky i historicky, čímž se velmi lišilo od pokračujících islámských příkazů týkajících se džihádu. Dobytí Kanaánu nepředstavovalo žádný precedens pro pokračování války nad rámec toho, co Bůh přikázal. Naproti tomu Korán ve skutečnosti předepisuje a schvaluje vojenský džihád při prosazování islámu. V žádném okamžiku v Bibli nevidíme, že by Bůh při prosazování biblické víry přikazoval svému lidu zabíjet nevěřící.

Je nesporné, že ve svých raných letech byl islám prosazován mečem. U raného křesťanství je to přesně naopak. Mnoho prvních křesťanů bylo tvrdě pronásledováno a umučeno za svou oddanost Kristu. Jak řekl jeden křesťanský filozof, islám i křesťanství se šířily mečem, ale meče mířily opačnými směry!

Konečně, pro křesťana je konečné a úplné Boží zjevení v Ježíši Kristu, který byl ve svém přístupu pozoruhodně nenásilný. Pokud se křesťan dopouští násilí ve jménu Krista, činí tak v přímé neposlušnosti svého Mistra. Ježíš učil, že všichni, kdo žijí mečem, ním zemřou (Matouš 26:52). Učení a příklad Mohameda jsou zcela odlišné. Muslim, který touží páchat násilí ve jménu islámu, může najít dostatečné ospravedlnění pro svůj čin jak v Koránu, tak ve slovech a činech proroka Mohameda.



Top